Mimo mísu -24 hodin Le Mans Classic
K napsání tohoto článku, který se sice vymyká webovému tématu, úzce se však týká veteránů a všeho kolem, mě inspiroval dokument na Primě Zoomu Boj o Le Mans. 24 heures du Mans Classic je ob rok se pravidelně opakující soutěží historických automobilů na známém francouzském okruhu a ve své velkoleposti si nikterak nezadá s tou "pravou" a pověstnou čtyřiadvacítkou. Na této akci jsem se ocitl jen tak mimoděk v roce 2008, kdy jsem na malém čopříku Suzuki Savage zcela sám podnikl naprosto spontánní cestu do Normandie a Bretaně. Sice jsem věděl, že se tam něco takového koná a že se tam budu někde v tu dobu pohybovat, ale nikdy by mě ani ve snu nenapadlo nejen čeho že se to vlastně zůčastním, ale hlavně jakým způsobem. O tom, že to bude veliká akcička, jsem se mohl přesvědčit již při příjezdu, kdy koncentrace veteránů na okolních dálnicích geometricky narůstala se skracující-se vzdáleností do cíle, aby narostla do naprosto neuvěřitelných rozměrů v cíli cesty. Město v naprostém obležení veteránů z absolutně všech zemí Evropy i mimo. Kolony tam, kolony zpátky, kolony doprava, doleva, jak já sakra mapy nemaje najdu ten okruh?
.jpg)
Co kdybych se za někoho zavěsil? Snad mě tam dovede. Nápad dobrý, výsledek ne. Asi po půlhodinovém bloudění za stařičkým Morganem s anglickou značkou jsem jen tak tak neskončil v jeho zadku, kdy jeho řidiči evidentně přetekly nervy a po zkratovitém zafločení vyrval mapu z rukou spolujezdkyně a začal studovat naprosto ignorujíce troubící a na čelo si ťukající ostatní účastníky.
Ťukaj na čelo, asi ví! Vyšlo to. Po deseti minutách jsem se stal součástí jedním směrem se sunoucí kolony, která se po chvíli totálně zarazila. Výhoda motorky - vybočit a davaj dopředu. Tam již plno pořadatelů rozhazovalo přehřátá vozidla do parkovišť a kempů. U jednoho takového pořadatele jsem zastavil a česky mu oznámil, že si jen pár fotek udělám a hned zase odjedu. Podle jeho lhostejného ruky mávnutí jsem usoudil že nejen že mi nerozumněl ani slovo, ale že jsem mu byl naprosto ukradený.
Tak. Jsem zadara na placeném kempoparkovišti. No a když už jsem tady, počasí krásné, mohl bych tu i přespat. Už na tom parkovišti jsem byl jak u vytržení a jak zuřivý fotil to, co jsem později mazal a mazal. 
Po malé svačince a postavení spacákostanu pro jednoho jsem se vydal k té ohromné dlouhé budově ověšené vlajkami a reklamami. Před vchodem typu stadiónového s mnoha pokladnami se již plnily fronty. Cena mě nikterak nepotěšila. 50 éček za sobotu a neděli - byl pátek. Šourající se rozladěn ke konci fronty, všiml jsem si jakési osoby, obcházející ve frontě stojící davy. Nabízela visačku na pásku kolem krku. Ukaž co to máš! Tvrdý barevný na první pohled sofistikovaný plast, datum sedí, nápis stejný s tím na budově, jméno stejné jako na budově (jakýsi Richard Mille) a za cenu 40. Ušetřím 10!!!!!!!!!! S klepoucíma se rukame, nerozumějíc ani slovu z toho, co bez přestání žvanil, jsem zůstal Čechem a za 40 éček se stal majitelem toho něčeho, pravděpodobně opravňujícího ke vstupu. Nejkratší cestou, popoháněn gesty onoho týpka, jsem dorazil k nejbližšímu turniketu. Útěchou my bylo aspoň to, že usmívající se osoba férově čekala jak dopadnu. A jak jsem dopadnul? Strážce brány sejmul čárovej kód, píp, úsměv a sladce znějící "S'il vous plaît, monsieur". Výměna pozdravů s dobrodincem zpoza plotu. V tuto chvíli jsem ještě vůbec netušil, co jsem to vlastně koupil. Takto jsem se tedy ocitl nejen na notoricky známých tribunách tohoto slavného závodiště, ale na ploše velikosti okresního města, narvaného tisíci vozy naprosto všech značek. Pokud někdo viděl deset Ferrari pohromadě, tak tady sraz vozů této značky stál na ploše fotbalového stadionu, vedle stejná plocha Lamborghini, Maserrati, dvojnásobná Porsche. Auta všech typů, od 10. let po současnost. Tříkolových Morganů z 30. let asi 20, Lotusů 300. Prolézat takto rozlehlý areál by bylo na celý den.Hned na začátku mě zaujaly vojenské veterány s řidiči v uniformách, obsypané návštěvníky. Později jsem se dozvěděl, že majitelé těchto vozidel, které je ve Francii nemožné snad provozovat na silnicích jako u nás, využívají této akce, aby se pochlubili se svými miláčky za provozu, a vozí návštěvníky zcela zdarma po celém uzavřeném areálu. A co se děje na okruhu? Prohánějí se tam stará i novější auta s dětmi a babičkami. Ano, v pátek si lze zaplatit vjezd a "zazávodit" si na již uzavřeném okruhu (mimo závody je větší část okruhu normální silnice s běžným provozem).
Nebylo to až tak zajímavého, jako pohled z horních pater tribuny na druhou stranu, do srdce celého areálu. Z této ptačí perspektivy to bylo ještě působivější. Teprve tento pohled mi ukázal, že pode mnou jsoui uzavřené plochy, kde stojí ta opravdová závodní auta. Vydal jsem se tedy po schodech dolů a tím směrem. Postupně jsem prošel kolem pěti paddocků pěti kategorií vozidel. Vše přísně střeženo muži ve vestách s vysílačkami. Občas jsem zahlédl něaké civilisty, jak ukážou kartičku podobnou té mojí a buď jsou vpuštěni, nebo ne. No zkusím to. A znova! "S'il vous plaît, monsieur". Jsem uvnitř. Takto jsem bez problémů prošel nejen všechny paddoky, mohl z půl metru prohlížet a fotit otevřené kapoty těch nádher, ale jak se později ukázalo mohl jsem i do prostor pro novináře, do odpočinkových prostor pro jezdce, do prostor s průběžnými výsledkovými listinami.... Prostě krom týmových boxů při závodu přímo na dráze a jedné soukromé tribuně ÚPLNĚ VŠUDE. 
I prostory, určené pro "tuctové" návštěvníky, stály jednoznačně za to, se na tuto akci i od nás vypravit. Ukázky historických motocyklů, náklaďáků, spousty shopů, značkové výstavy od nejstarších vozů po speciály, které jezdí Le Mans v současnosti. Stále to ale nebylo to, co nastalo druhý den, kdy byl start závodu.
.jpg)
Po velice rušné noci jsem se ráno vysoukal za stanu do nádherného dne. Dopoledne jsem využil k nákupu zásob v nejbližší samoobsluze směrem do města. V areálu je nesmírně draho. Při příchodu na tribuny jsem byl překvapen obrovským množstvím lidí. Opravdu by člověk snad nepoznal rozdíl od velké ceny F1. Na dráze již stála řada šikmo postavených asi 40 - 50 aut první z kategorií - vozy let 1923 - 1939.
Jelikož bylo neustále na co koukat, čas startu se rychle blížil. Náhle se na dráze mezi spoustou personálu a jezdců objevila jakási bába, což způsobilo pozdvižení u okolosedících diváku. První řady se nahrnuly k plotu, dělících tribuny od pochozu za mantinelem podél dráhy. Blejskaly fotoaparáty, podávaly se papíry a sešítky k podpisu. Dodnes netuším, kdo ta dáma byla. Co tam dělala, jsem pochopil zanedlouho. Odmávla start čtyřiadvacítky, načež se rozběhla řada jezdců ke svým šikmo stojícícm vypnutým autům. Po naskákání a startování se začla auta rozjíždět - nebo nezačala. Hned od prvního okamžiku jsem si uvědomil něco, co jsem vůbec nečekal. Ta auta z 20. let nebyly veterány. Myslím tím ve smyslu srovnání s našimi doma drženými miláčky, které takto staré většina majitelů vozí na 100 km vzdálené soutěže na podválech, aby se jim náhodou něco po cestě neukroutilo:-). Byl to neuvěřitelně silný zážitek vidět za ohlušujícího řevu tato auta prohnat se za každým kolem před tribunami 160 kilometrovou rychlostí, před zatáčkou při podřazování ty rány a metrové plamený z výfuků. Tady se fakt na nic nehrálo, tady se jelo naplno. Pochopil jsem to až po dojezdu kategorií při návštěvě paddoků, kde se na auta vrhly tými mechaniků - motor ven, hlava dolů, jiné vačky, spátky, start, řev, měřáky tlaků, válce brzdy, stará drátěná kola ve vyhřívacích futrálech. Prostě mazec největší.
A takhle se tam celých 24 hodin postupně za sebou (intervaly už si nepamatuju) opakovaně střídalo těch 5 věkových kategorií. V každé kategorii bylo několik výkonových kategorií, takže spolu s vyloženě sportovními typy bylo vidět i na první pohled klasická cestovní auta, která brzy začala o kolo zaostávat. Úžasné bylo vidět to předjíždění, ten rychlostní rozdíl. Mezi jednou jízdou jsem měl možnost pokecat se slovenskou posádkou, která závodila myslím ve druhé, nebo třetí věkové kategorii v bílém speciálu Škoda. Byla to jediná Škodovka, která ve své době Le Mans jela. 
Mimochodem, toto mi připomnělo jeden postřeh, který mě docela pobavil. Mezi těmi tisícovkami různých sporťáků věhlasných značek stála jedna jediná Tatra 603. Byli to také Slováci - na výletě v Le Mans. Bylo to suverénně nejfotografovanější auto, kolem kterého stály neustále diskutující skupinky čumilů, nechávajíce opodál stojící Maserratti a Ferrari bez vážného zájmu.
Stejně jako z deního závodění, podobně jsem byl u vytržení po setmění. Tady, jelikož nebylo moc co vidět, o to více fascinoval zvuk a již zmíněné plamenné efekty. Tady byla bezkonkurenční poslední kategorie, což byly přesně ty vozy ze známého filmu Le Mans - 70. léta. Oslnění světly a famózní kravál. Byl to opravdu dlouhý den. Asi ve 2 hodiny v noci jsem to zabalil a šel spát. Druhý den mě čekala dlouhá cesta do Paříže, kde jsem měl sraz s kolegyní z muzea, která tam byla na dovolené. Ráno jsem se tedy sbalil, naposled si obešel část areálu, pro radost prošel hrdě pár bran s ostrahou vychutnávaje si závistivé pohledy návštěvníků v červených bundičkách Ferrari. Určitě bych si přišel mnohem více na své, kdybych znal historii závodů Le Mans, kdybych znal všechny ty šedivé, reportéry a kamerami obklopené dědky, jejichž jména byla na bocích jejich aut. Co by za to někdo dal být vyfocen s vítězem ročníku třeba 1985...
Toto, stejně jako ta bába na startu, zůstane pro mě neodhaleným tajemstvím. A nebyl bych škudlivý Čecháček, kdybych tu mojí VIP kartu neprodal v neděli ráno ve stejné frontě před pokladnami za 20 E. Škoda. Ani jsem si jí vůl nevyfotil. Takže jediné, co jsem si z Le Mans přivezl jsou tyto vzpomínky a plný mobil (naštěstí s nejlepším foťákem, co jsem v mobilu kdy měl) fotek. 
12072008091.mp4 (3867358)